» Texty » Kniha Žít » Kapitola 14

Ještě jednou tedy
- v čem je ten vtip?

Naše emoce mají svou vlastní rozumově nepolapitelnou inteligenci. Můžeme se snažit naše city usměrňovat, brzdit, korigovat, potlačovat, ovládat - ale tím jenom roste dřina a stres... a lze se tak teoreticky i prakticky dopracovat třeba až k depresi.

Nebo naopak můžeme pocitům nechat prostor a svobodu... aby si žily svým vlastním životem... a aby neotročili pro naši logickou vůli... - nýbrž aby nám do našich rozhodnutí "kecaly"... a byly tak partnery naší vůle a spoluutvářely ji. A to je cesta k neworkoholické samovolné prosperitě.

Jak to zařídit, abychom dokázali našim pocitům nechat svobodu?

Osobně to dělám tak, že pocity moc neřeším - a ať už zrovna přicházejí emoce takové nebo makové - dovoluji si v jejich přítomnosti něco zdánlivě nesouvisejícího milovat. Miluji například nějakou osobu... nebo oči nějaké osoby... nebo miluji nějakou svou zálibu... nebo zajímavou myšlenku... nebo miluji třeba strom před domem... a tak. Pravidelně střídám to, co miluji, aby to nebyla nuda.

Touto láskou, která samovolně vzniká v mém nitru... a která ode mě teče k něčemu, co miluji - tímto proudem mé lásky jsem samočinně propojován se všemi svými pocity... aniž bych to musel jakkoliv chápat nebo ustaraně řešit. Toto samočinné láskyplné propojení mi přináší dvě věci - jednak své pocity díky tomu propojení tak nějak darem bez námahy trochu chápu (i když logicky se to pokojné pochopení stejně nedá kontrolovat... ale funguje to). A druhak díky tomuto propojení s láskyplným proudem - jsou všechny mé pocity vyživovány... díky čemuž se začnou postupně ty pocity chovat ke mně přátelsky... a pozvolna mi přinášejí něco fakt užitečného... aniž bych se o to musel jakkoli snažit nebo starat.

Ale abychom si rozuměli... já nic nepropojuji. Já jenom něco miluji. To propojení už zařídí láska sama bez mého přičinění.

Ještě stručněji - když miluji - tak mi je dobře... a život mi funguje. A když nemiluji - tak mi je s prominutím na prd, leccos se zasekává a nedá se s tím hnout, i kdybych se snažil.

Je úplně jedno - jak velikou nebo titěrnou věc zrovna teď miluji. Je úplně jedno - jak užitečnou nebo zdánlivě neužitečnou věc miluji. K problému se tedy můžu klidně otočit zády... když při tom miluji nějakou zajímavou drobnost - ke které se tím otáčím čelem. Vždy to přináší naplňující a smysluplný život. Takže mi přijde moudré se příliš neznásilňovat a nepokoušet se milovat něco supersvatého, když mi to tam zrovna nechce téct... a musel bych se přemáhat. Daleko konstruktivnější mi přijde s důvěrou klidně na chvíli zahořet i pro nějakou zdánlivě nepodstatnou bláznivinu - když mi to tam chce téct samo.

A celý vtip tedy spočívá v tom, jestli si i v přítomnosti hrozných pocitů... nebo v přítomnosti nějaké děsivé vnější, či vnitřní překážky - dovolím milovat nějakou zajímavou drobnost. Když si to dovolím - život funguje. A touto láskou samovolně bez mého přičinění vznikne propojení s kdečím - co ani netuším, že je přítomno. A toto netušené přítomné kdeco mě pak překvapivě záživně provede celou situací... i celými emocemi - a to úplně darem, bez mého zasluhování.

Domnívám se, že pokud o tom budeš, milý čtenáři - tisíckrát přemýšlet... tak Tě to zdaleka neobohatí tak - jako když to jednou zkusíš. Milovat i v přítomnosti nějaké překážky. Nejlépe, když to zkusíš přímo nyní, neboť nějaké zdánlivě hrozivé překážky jsou vždycky přítomny.

Jakou prkotinku miluješ právě teď? Cítíš to přítomné úlevné nepochopitelné propojení, které tím teď vzniká? Výborně... Všechno ostatní se zařídí samo.

...

Ale co když necháš pocitům svobodu
a oni se Ti zvrhnou v nepříjemný emocionální horor?

Jo tak s tím mám bohatou osobní zkušenost - věř mi. ... Naštěstí není podstatné, co hnusného v těch pocitech zrovna je. Naopak podstatné a perspektivní je to - co krásného v Tvých pocitech není. Počkej chvilku, pokusím se Ti to objasnit:

Slyšel jsi někdy o tom, že většinu Vesmíru tvoří takzvaná temná energie? Náš Vesmír obsahuje víc toho, co tady "není" - než toho, co tady "je". A tak je to v pořádku - funguje to.

Fyzika Vesmíru - ta je však pro praktický život nesnadno použitelná. Pojďme tedy dál - k něčemu trochu konkrétnějšímu:

Viděl jsi někdy na youtube desetiminutové video o líném japonském zemědělství - které inspiruje celý svět?

Ten chlápek tam doslova říká, že nezáleží na tom, co zemědělec dělá - ale že záleží na tom, co zemědělec nedělá.

A ještě z jiného soudku:

Přemýšlel jsi někdy o tom, co se stane - když své podnikání nebo svůj zaměstnanecký post postavíš na něčem, co už dobře umíš? ... Tím se totiž odsoudíš k opakování toho samého dokola. Zacyklíš se, propadneš stereotypu a nudíš se.

...

Co by se ale stalo, kdybys svou pracovní výdělečnou činnost postavil na něčem, co sice neumíš - v čem se ale toužíš zdokonalit... a co se během práce teprve budeš učit? Je to paradoxní - ale tahle cesta je mnohem přirozenější, záživnější... a ve výsledku i efektivnější a výnosnější.

Koho by bavilo furt dokola robiť niečo, čo už má dlouho zmáklé? ... Ta pravá zábava začíná naopak tam, kde sami sebe posouváme směrem - kde jsme to ještě nezkusili... a kde to ještě nezvládáme. (Nesmíme se ale samozřejmě nutit do směrů, které nás nelákají - z těch milionu neprozkoumaných cest stačí vybrat tu jedinou, která nás zrovna k prozkoumání přitahuje.)

(Ó jak blaženě by se žilo korporacím, firmám i jejich zaměstnancům - kdyby se jich na přijímacím pohovoru neptali: "Co všechno už umíš a za kolik to pro nás jsi ochotný dělat?" ... ale kdyby se jich místo toho ptali: "Čemu novému, co ještě neumíš, by ses u nás rád přiučil?" ... ale o tom až jindy.)

No a teďka zpátky k hnusným pocitům:

Když tedy člověka přepadnou chmury... neměl by se hrabat v tom - čeho je v těch nepěkných emocionálních pochodech "až příliš"... - co tam přebývá. Člověk by si spíš mohl uvědomit - kolik všeho krásného a vytouženého v těch pocitech chybí.

Jeden dotěrný nepříjemný pocit, který v nás překypuje - nás totiž inspiruje k milionu možných jiných nádherných pocitů, které nám zrovna schází. No a když hledíme na tu širokou paletu těch nekonečně mnoho krásných variant, které nám schází... tak stačí, abychom si vybrali jedinou drobnou aktuálně chybějící alternativu - kterou zrovna dokážeme milovat.

Nemusíme lásku znásilňovat... a nutit se vzplanout pro něco - co v tu chvíli milovat nezmůžeme. Naopak... Když něco postrádáme, třeba pokoj na duši - tak toho uvnitř obvykle postrádáme "fakt moc". A v tomto postrádaném "fakt moc"... stačí nalézt jeden drobný kousek pocitu z mnoha jiných - který zrovna milovat umíme, i když chybí.

Nenuť se milovat něco, co je nad Tvé síly a mimo Tvé možnosti... najdi jakoukoliv prkotinu, kterou milovat dokážeš - i teď, když je Ti ta prkotina na hony vzdálená. Můžeš o tom tisíckrát teoreticky přemýšlet a nepohneš se ani o píď. A nebo to zkus. Hned teď, když čteš tyto řádky.

Zastav se... a najdi něco malého, co miluješ - i když to nemáš. Na všechno ostatní se na chvilku s prominutím vyprdni.

Máš to?

A tím zažiješ tu nekonečnou sílu a úlevu (sice nepochopitelnou, ale přesto reálnou úlevu). Tvůj život se dá sám od sebe bez námahy pomaličku (zprvu neviditelně) do pohybu směrem k tomu, co miluješ - a ten okamžitý droboučký nový pohyb v Tvé duši Tě začne ihned naplňovat.

A nyní přichází na řadu právě to kouzlo emocionální inteligence. Když už jsi pro jednu nepatrnou nepřítomnou maličkost zahořel - a Tvá duše se dala sama od sebe do tichého pohybu tím směrem... naše logicky nepojmutelná samovolná vnitřní citová moudrost začne do toho tichého směru zasahovat... a nepatrně jej měnit. Na vlnách lásky někam pluješ, ale ten pohyb má tendenci neustále zatáčet... a nedá se přesně určit proč - protože impulzy k těm proměnám nepřicházejí z rozumu, ale ze srdce. A v tuto chvíli se hraje o to - jestli si to zakážeš a zarazíš to, protože to nedokážeš obhájit žádným dostupným argumentem - nebo jestli se těm meandrům proudu vášně otevřeš... a vyzkoušíš, k čemu to povede.

Víš proč jsem s Tebou v jedné z předchozích kapitol zkoušel tu hru na asociace? (Když jsem Ti k asociacím předkládal například "žirafu".) ... Protože tam jsi na chvilku musel nechat vnitřní svobodu své mysli - aby se nechala v reakci samovolně unést k jakémukoliv dalšímu slovu nebo sousloví. A pravděpodobně sis to v tu chvíli nezakázal... protože to vypadalo neškodně.

Ale zrovna tak... když začneš nějakou drobnost milovat... tak Tě to nepochopitelné "ono" (Tvá vnitřní moudrost) začne někam unášet... a v jisté chvíli toto Tvé nepochopitelné "ono" míní změnit směr... a přesně v tuto chvíli, kdy přijde ze srdce impulz ke změně - je to obdobná zkušenost jako při myšlenkových asociacích, které jsme spolu hráli. A přesně v tuto chvíli, se tomu buď vzepřeš a ustrneš... nebo si naopak dovolíš následovat tu změnu - s otázkou, co když je to neškodné? (A s pocitem: Pojďme to vyzkoušet...)

...

Ovšem, když se pozorně podíváš - tak tuto podkapitolku jsme začínali "emocionálním hororem". A možná si říkáš: "Dobře... takže máme horor... a ten nás inspiruje k něčemu vzdálenému nepatrnému, co začneme milovat... láska s námi potom meandruje tím směrem... a třeba se postupně původní směr i úplně změní... - ale co se k čertu stane s tím hororem?" ... Moje zkušenost říká, že ten citový proud s námi právě bezpečně vykličkuje mezi úskalími... a my se dostaneme z toho hororu ven - aniž by se nás cokoliv dotklo nebo nám ublížilo.

(Pokud by ses chtěl pídit po tom, jak moc bezpečné to je - tak Ti mohu prozradit, že jsem ve svém reálném životě takto se štěstím... bez škrábnutí a bez úhony vyvázl z agresivního pokusu o vraždu... aniž bych se musel útočníkovi jakkoliv bránit... a aniž bych cítil jakýkoliv diskomfort, přestože jsem byl zhruba dvě minuty zarytě škrcen (než si to násilník zmateně rozmyslel). Nechci se rouhat - možná, že příště by to už dopadlo jinak... a velmi mi v tu chvíli pomohlo několik lidí z okolí. Nicméně v červnu roku 2018 se to jednou odehrálo opravdu tak... a proběhlo to zázračnou shodou okolností v klidu... nikomu se ten den nic nestalo - přestože riziko bylo ve skutečnosti velmi vysoké.)

(A navíc nás ve skutečnosti ten citový proud zahřeje natolik... že tím samovolně skrze sebe začneme zahřívat i to okolí - ten horor. A tak se dokonce z toho hororu narodí přátelské prostředí - které nám rázem aktivně pomáhá. Asi zhruba tak, jako když přijdeš do promrzlé temné světnice, která působí nepřátelsky a strašidelně... a nedá se v ní pro tu zimu pořádně odpočívat nebo pracovat. Ale potom zatopíš v krbu, který tu světnici osvětlí plameny a prozáří teplem - takže najednou se z té místnosti stane velmi útulné a podporující prostředí. ... ... Takhle nějak se původně nepříjemné pocity v našem nitru i okolí proměňují v něco příjemného - už jenom skrze to teplo naší lásky k něčemu vzdálenému... aniž by nás to stálo jakékoliv úsilí. ... Ale to už by vážně bylo na delší povídání a do této knihy se mi to bohužel nevejde.)

Sdílejte nebo si vytiskněte: