» Texty » Kniha Žít » Kapitola 7

Moudrý ovocnář nechává své plody dozrát

Milý čtenáři... představuj si nyní prosím ovocnáře - který má domov kdesi v úrodné nížině... a jehož chalupa je obklopena mnoha dřevinami rozličných druhů.

Některé jeho stromy jsou obsypány hruškami... jiné jablky nebo švestkami... třešněmi... višněmi... meruňkami... broskvemi... blumami... a podobně. Kdesi na dvoře mu samozřejmě roste a plodí i velký ořešák.

Ten ovocnář - to jsi Ty... Ty stromy - to jsou životní situace, které Tě potkávají... a ty plody na stromech - to jsou Tvé pocity, které v nejrůznějších situacích prožíváš.

Jablka mohou být - například strach... hrušky - radost... třešně - pochyby... višně - vášeň... broskve - vztek... meruňky - smutek... blumy - zoufalství... a vlašské ořechy - třeba pokoj, neboli klid.

Nepřijde Ti zvláštní - že Tvé emoce nedělím na ty dobré a ty zlé? Nepřijde Ti podivné, že Ti neříkám - abys nebyl vzteklý... protože to je špatné? Že Ti netvrdím - že Tvé pochyby Tě oslabují... a měl by ses jich zbavit? Nepřipadá Ti podezřelé - že Tvé stavy jako zoufalství nebo smutek... jen tak beze všeho náhodně přiřadím mezi rozličné druhy chutného a zdravého ovoce?

Vtip je v tom - že jablko může někdy chutnat hnusně... a působit otravu... a jindy může být lahodné a osvěžující. A zrovna tak hrušky nebo meruňky... i ostatní ovocné plody - jsou občas jedovaté... a jindy příznivé.

Zní to nezvykle - viď?

Všichni totiž víme - že je nesmysl někdy začátkem léta jíst maličké, nezralé, kyselé... a vlastně i pro tělo jedovaté - švestky... když stačí nějaký čas počkat - aby se ony švestky dovyvinuly... A rázem jsou velké... šťavnaté... a pro naše tělo prospěšné.

O tom tu hovořím - Pro každý ovocný plod platí, že dokud je nezralý... chutná nepříjemně a zatěžuje nás... ale necháme-li mu čas, aby dorostl... potom je lahodný... a pro náš organismus přínosný.

Toto si všichni dobře uvědomujeme... a máme s tím opakovanou zkušenost.

Mnoho z nás ale netuší - že stejné je to s lidskými pocity.

Jediná emoce, která nám nebo našemu okolí škodí - je emoce potlačovaná, a tudíž nepochopená... a nezralá.

Vnitřní stavy nelze dělit na takzvaně pozitivní - či takzvaně negativní. Jediné, co je třeba - je naučit se jakýkoliv druh našich pocitů přijmout... a dopřát mu čas a prostor... aby se sám od sebe rozvinul... a dal nám tak v pravý čas nějaký důležitý, vyrovnaný a moudrý signál - kudy se ubírat dál - a kudy ne.

Dobře si to můžeme ukázat třeba na pochybách. Pochyby bývají občas zařazovány mezi takzvaně negativní psychické pochody. Jsou však pro nás v určité podobě velmi důležité... Prakticky každý zdravý člověk občas  ohledně své pravdy zaváhá... a ptá se sám sebe - jestli to už náhodou nepřehání... a jestli náhodou není blázen? To je v pořádku... Pouze naprostý fanatik a skutečný pro společnost nebezpečný maniak se ohledně svého přesvědčení ani v nejmenším nerozpakuje - respektive své pochyby důsledně potlačuje. Pochyby jsou tedy pro náš život potřeba... vedou k toleranci... Jenom je rozhodující - aby to nebyly rozpaky potlačované, nýbrž přirozeně prožívané.

Radost není špatná ani dobrá - rozveselení nás někam posunuje a rozvíjí... a pokud tomu necháme čas a prostor... potom rosteme moudrým směrem. Naproti tomu odmítané nebo příliš rychle uchopované... a tudíž nezralé nebo povrchní potěšení - náš život zatěžuje a kazí.

Stejné je to i se vztekem - Pokud svůj hněv neodmítáš a necháváš mu prostor a čas... aby pookřál a dospěl... potom Tě, milý čtenáři, přirozeně vede k potřebným a rozhodným činům... A dokonce ani není nepříjemný. Pokud se ale za svůj vztek stydíš... a potlačuješ jej... potom nemá prostor pro to, aby uzrál... a je tudíž velmi jedovatý a kyselý, výbušný a nebezpečný. A taková zlost, byť třeba silou vůle a vypěstovaným soustředěním jí nedovolíš, aby se navenek projevila... - i přesto velmi vyčerpává a otravuje Tvoje tělo... a plíživým způsobem mate Tvoji mysl.

A podobně můžeme uvažovat i o klidu... smutku... zoufalství... strachu... vášni... či jakékoliv jiné Tvojí nebo mojí nebo lidské emoci. (Například konstruktivně používaný strach vede k zodpovědnosti.)

V současných masmédiích jsme opakovaně konfrontováni se zprávami - kdy nějaké mladé osobě "rupne v bedně"... vezme pistoli... a jde postřílet své učitele a spolužáky. Na adresu povahy daného jedince můžeme potom často slyšet věty typu: "Vždyť on byl vždycky takový nevýrazný, tichý a spořádaný." Jedná se tedy většinou o člověka - který se za téměř všechny své vnitřní stavy styděl a neprojevoval je... ale kterého zákonitě tyto potlačované pocity, například vztek nebo strach, jednoho dne přerostly a ovládly. Potom už neměl sílu jim vzdorovat... Ovšem problém byl v tom - že jeho dlouho odmítané emoce nemohly uzrát... a přivedly jej tudíž k společensky naprosto jedovatému jednání.

Naproti tomu mnoho výrazných lidí, kteří společnost úspěšně inspirují... a rozvíjejí příznivým směrem - jsou osobnosti, které pro svou spontánnost sotva prolezly rigidním vzdělávacím systémem. Jedná se tedy často o jedince, kteří své psychické pochody uplatňují... avšak při troše štěstí vyzrálým způsobem.

Máš tedy možnost stát se buď prozíravým ovocnářem - který nerozděluje své stromy na ty dobré a ty špatné... ale který jednoduše nechává všechny své plody dojít plnosti... a v pravý čas je sklízí a nasytí se jimi... a těší se tudíž výborné vitalitě a pohodě. Nebo máš naopak možnost být ovocnářem vyšinutým - který mnoho druhů svého ovoce nechápe a odmítá... a unáhleně takové zárodečné bobule otrhává... a schovává za stodolu, aby se na ně nemusel dívat. Ale který potom zákonitě hladoví a nemá co jíst... a kterému tudíž časem pro jeho prázdný břich nezbývá - než zkonzumovat i ony předčasně očesané jedovaté kusy... a jehož život je tudíž kyselý a otravný.

Pojďme tedy společně zkusit postupně respektovat, nechat přirozeně plynout a vnímat i svoje takzvaně negativní pocity.

... ...

Jenže k tomu, abychom měli sílu milovat každý jeden svůj vnitřní stav nebo pochod - je potřeba mít přístup k opravdu velkému moři lásky.

Naskýtá se tedy otázka, zdali a jak máš možnost, milý čtenáři - získat darem tak vydatné zdroje životní síly, aby Tě mohly tyto vlny zaplavit? A aby vystačily na všechny Tvé skryté i zjevné emoce? A abys mohl tudíž milovat veškeré okamžiky své každodennosti? :-) A aby ses tak mohl láskyplně projevovat i v životě ostatních?

A jaká je moje současná odpověď?
(I když připouštím, že můj pohled se postupem času vyvíjí a mění... a dost možná se mohu i docela mýlit...)

Promiň mi to prosím, milý čtenáři - ale budu se opět opakovat.

Ono je to totiž docela snadné. Své vnitřní stavy vlastně nemusíš vůbec řešit. A nemusíš je v podstatě ani přímo milovat. Bohatě stačí, když i v přítomnosti svých nepříjemných, nevhodných nebo nepochopených pocitů... miluješ cokoliv zdánlivě nesouvisejícího - třeba tu motorku, kterou vlastníš... nebo kterou vidíš v katalogu... nebo například svůj rybářský prut či mysliveckou flintu... nové střevíčky či kabelku ve své skříni... pláž zalitou sluncem, na které zrovna jsi nebo která na Tebe vyskočila v internetové reklamě... či miluješ-li například svou zeleninovou zahrádku nebo oblíbenou restauraci... nebo nový nápad Tvého obchodního partnera... obraz, který Ti visí nad postelí... nebo vzpomínku na včerejší vydařený večer... a podobně.

Vypadá to sice přízemně... ale skutečnost je taková... že když na mě přijde velmi nepříjemný pocit... například prudká zlost... nebo sžíravé výčitky... a já nezpanikařím... a nechám tu emoci být... a začnu se v její přítomnosti věnovat něčemu jinému - ale s láskou... to znamená, že si třeba i při výskytu svého naštvání na rodiče... začnu prohlížet webové stránky s fotkami domácího kolejiště jednoho pána (masinky2003.wz.cz)... neboť ty obrázky železničních miniatur opravdu miluji - jsem rázem v božském proudu. A ta síla, která vzniká v mém srdci a teče k těm mašinkám... tato vášnivá řeka ještě cestou mimoděk, aniž bych se o to musel jakkoliv starat - léčí můj hněv... aby pozvolna uzrál v nějakou laskavou a příznivou akceschopnost.

...

A vskutku mi to prosím, milý čtenáři odpusť - ale tuto svou zkušenost Ti budu opakovat i v některých dalších kapitolách. Věřím totiž, že to není sice asi cesta pro každého - ale že leckterému člověku může tato hra změnit život. V úlevě a naplnění. Třeba právě Tobě... kdo ví.

Sdílejte nebo si vytiskněte: